Noční setkání

31. srpna 2006 v 21:18 |  Upíři
UPÍR
Je to ještě téměř nedávno, co jsem šla jednoho letního večera v doprovodu pár svých přátel z kina a měla jsem tu čest setkat se tváří v tvář s upírem…
Téměř přesně si vzpomínám, že to byla premiéra historického velkofilmu Gladiator a celé kino se slzami v očích sledovalo plátno. Po filmu, který končil okolo 20 hodiny večer, jsme ještě všichni společně zašli do nějakého večerního podniku prodiskutovat své dojmy a trochu se pobavit. O tři nebo čtyři hodiny později jsme se rozloučili a každý šel svou cestou domů. Osaměla jsem. Domu jsem to pěšky měla docela daleko, takže jsem se radši rozhodla jet autobusem. Loudavým krokem jsem se vydala na zastávku…
Byla tichá noc rušená pouze zvukem aut, která sem tam projížděla po silnici kousek od ulice, po které jsem šla. Když jsem dorazila k zastávce, byla prázdná. Po chvíli přijel autobus, nastoupila jsem a sedla si kousek za řidiče. Uvnitř bylo jen pár lidí - obyčejných, žádný z nich neupoutal mou pozornost, až na jednoho. Seděl sám až úplně na poslední sedačce, izolovaný od ostatních. Byl celý v černém s dlouhým kabátem a delšími havraními vlasy, které obklopovaly bledý obličej. Jeho výraz byl vážný, v tváři nepohnul ani brvou, jak uměl ovládat svou mimiku. Nenápadně si prohlížel jednoho cestujícího po druhém stále stejně vážným pohledem. Měl temný, až hrůzu přinášející pohled, jakmile se naše oči setkaly, projel mi mráz po zádech. Stalo se tak jen jednou. Víckrát jsem na něho už nepohlédla. Ani ostatní nesnesli jeho pohled a odvraceli zrak jinam, takový měl respekt. Měla jsem z něho zvláštní dojem, ani špatný, ani dobrý, prostě zvláštní.
Cestující jeden po druhém vystupovali, až jsem uvnitř zůstala jen já a on. Měla jsem z toho špatný pocit, jeho přítomnost na mě děsivě působila. Začínala jsem mít strach. Konečně se blížila stanice, kde jsem vystupovala. Rychle jsem opustila prostor bez jediného pohledu na něho. Byla jsem pryč, autobus se pomalu rozjížděl dál a mě to nedalo, něco mě nutilo se ohlédnout. Pohlédla jsem na zadní sedačku, ale byla prázdná, on tam nebyl, byl pryč.
Zděsila jsem se a rychlým krokem, skoro během, jsem procházela ulicí domů. Zdálo se mi, že za sebou slyším kroky, hned jsem se otočila a pohlédla za sebe, ale nikdo tam nebyl. Každou chvíli se to opakovalo, začalo to působit na mou psychiku. Hrůza ovládla mou mysl tak, že jsem nebyla schopna odlišit realitu od smyšlených představ, až jsem zpanikařila a rozeběhla se. Kroky za mnou nabíraly na zvučnosti a blížily se, slyšela jsem je stále silněji a silněji. Zrychlila jsem, co to šlo, a stále se ohlížela za sebe, ale nic. Náhle se přede mnou objevil on a upřeně se mi díval přímo do očí. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jedinou hlásku, ve zlomku vteřiny mi zabodl své špičáky do krku a začal pít mou krev. Ani to moc nebolelo, jen malou chvíli. Cítila jsem, jak jsem slabší a slabší, jak mě pomalu opouští všechna životní energie. Náhlé horko, které pohltilo celé mé tělo vystřídal po chvíli krutý štípavý chlad. Pomalu jsem přestávala cítit prsty u nohou, u rukou, pak celá chodidla, nohy a za chvíli jsem byla téměř bez citu. Bezvládně jsem klesla k zemi a zůstala nehybně ležet. Byla jsem zkoprnělá a úplně bezmocná, byla jsem však stále při vědomí. On nedělal nic, jen si mě zkoumavě prohlížel, ten jeho pohled mě probodával duši, do které nejspíš nahlížel a zkoumal každou její skulinku. Ta chvíle mi připadala dlouhá jako věčnost, i když ve skutečnosti trvala pouhých pár minut. Pak promluvil, jeho hlas protrhl hrobové ticho, které před tím rušil jen zpomalující se tlukot mého srdce, který jsem vnímala stále slaběji a slaběji: "Chceš žít?" položil mi jednoduchou otázku, na kterou byla stejně jednoduchá odpověď: "Ano, chci! Chci žít!!!" Chtěla jsem vykřiknout, ale byla jsem schopna jen tichého chroptění. Nevěděla jsem co se mnou bude, když se tak rozhodnu, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela… "Chci žít." To bylo pro mě v tu chvíli rozhodující. "Tak se ze mě napij" řekl stroze, sklonil se ke mně a napřáhl svou ruku. "Tak pij," zopakoval svůj rozkaz a já uposlechla. Stačilo jen pár kapek krve, které mi daroval, a pak zmizel ve tmě.
Zůstala jsem dál nehybně ležet, ohromená vším tím, co se právě stalo, nebyla jsem schopná ničeho. Ještě nezačalo ani svítat, ale já už to podvědomě cítila, věděla jsem, že musím domů. Sebrala jsem všechny své síly a pokusila se zvednout. Povedlo se. Pak jsem šouravým krokem došla domů. Měla jsem strašný hlad. Spořádala jsem téměř vše, co bylo v ledničce, ale nepomáhalo to, stále jsem se cítila hladová. Začínalo svítat, první sluneční paprsky pronikaly okny do pokoje a na mou tvář. Byly mi nepříjemné. Pálily víc, mnohem víc, než kdykoliv před tím. Zatáhla jsem závěsy, zamkla dveře pokoje a šla si lehnout. Byla jsem unavená, jakoby přicházela místo rána noc. Okolo deváté večer jsem se vzbudila. Doma byla celá rodina, mladší bráška, mamka s taťkou. Slyšela jsem, jak brácha klepe na dveře a ptá se, jestli si s ním nepůjdu hrát. Nešla jsem, počkala jsem, až všichni usnou, a potom jsem se vydala hledat něco dalšího k snědku, protože jsem měla hlad čím dál tím větší. Nic ho nedokázalo zahnat. Jedla jsem, ale stále jsem pociťovala hlad, pila jsem, ale stále jsem byla žíznivá. Přežívala jsem takhle několik týdnů, byla jsem bledá a zesláblá. Pak jsem ale uviděla bratrovu malou bílou myšku, dostala jsem na ni, pro mě tenkrát nepochopitelnou chuť, chuť, která se nedala ovládnout. Otevřela mi oči. Náhle jsem pociťovala částečné zasycení. Vydala jsem se ven do ulic na malou noční procházku. Opět bylo ticho, ničím nerušené, ani pes si netroufnul štěknout. Nad ztichlou krajinou visel chladný bledý kulatý měsíc, který mi dodával sílu a energii. Cítila jsem, jak se mi zbystřují smysly. Sebemenší zatřepání křídel noční můry mi připadalo hlučné a můj čich rozpoznal každou vůni, kterou přivál noční vánek.
Navečer znovu přišel bráška a brečel, že se mu ztratila myš. Litovala jsem ho a pozvala ho k sobě do pokoje. Zamkla jsem.
"Co jsem to jen udělala…?" proklínala jsem se. "Jak se to jen mohl stát…?" Když ale ta chuť se nedala nijak ovládnout a hlad k tomu jen přispěl. Nenáviděla jsem se za to a z hrůzy, abych nevysála i rodiče, jsem pláchla z domu.
Nějaký čas jsem se potloukala po městě. Přes den jsem spala v opuštěných rozbořených domech, abych se skryla před sluncem, večer jsem procházela ulicemi a hledala něco k snědku. Dlouho jsem takhle přežívala bez duše, stále stejná, ačkoli svět se měnil. Už jsem nechtěla být sama a vzpomínka na rodiče se vracela každou noc.
Nechtěla jsem zabíjet, hnusilo se mi to, ale i přes to jsem to dělala, jako by mě k tomu nutil nějaký pud. Časem jsem si zvykla a začalo mě to bavit, vždyť konec konců, už jsem bez toho nemohla žít.

No tak, vždyť noc je tak krásná! Jak jen bych mohla být tak necitelná a nepodělit se o ni s ostatními?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jairos Jairos | E-mail | 7. října 2006 v 11:51 | Reagovat

Je tento příběh pravdivý?

2 M. M. | Web | 2. listopadu 2006 v 19:06 | Reagovat

Nevím jak ostatní,ale já myslím, že není. Ovšem kéž by byl!!

3 myka myka | E-mail | 3. listopadu 2006 v 16:41 | Reagovat

pěkný příběh, ale ten závěr mi připadal hrozně uspěchaný a nedokončený

4 wamp wamp | Web | 11. listopadu 2006 v 15:36 | Reagovat

Taky si myslím, že je vymyšlený, ale hrozně moc bych si přála aby se něco takovyho stalo me....kéžby,...:-(

5 katria katria | 16. listopadu 2006 v 16:43 | Reagovat

wamp:nechci te strasit  ale me neco no spiz nekdo kousnul a zjistila jsem ze jsem poloupir a tolik krve jako dospely upir nepotrebuju....

6 Lucinka Lucinka | 16. listopadu 2006 v 16:45 | Reagovat

wow fakt husty ale nevim nevim mozna ze spolovyny jo a nebo chce aby byla zajimava a nebo si jen tak vymyslela asi ma velkou fantazii ale ne moc hezkou

7 klara klara | 8. prosince 2006 v 15:54 | Reagovat

Wow ja chci taky....Stejne uz ten zivot za nic nestoji aspon bych byla jina.......

8 Andreyka Andreyka | Web | 9. prosince 2006 v 21:01 | Reagovat

já bych asik nechtěla...ale zajmalo by mě jestli tj pravdivý...

9 Jirka Jirka | 12. prosince 2006 v 18:44 | Reagovat

Hledam touto cestou dobrovolniky,kteri az by jim bylo 18 let by se se mnou jeli podivat do transylvanie...musite mit vsak vztah k upirum...a jeste bych se rad seznamil s autorkou tohoto pribehu,...tak zatim :)

10 Sandra Sandra | 25. prosince 2006 v 17:52 | Reagovat

No to je ale kravina. Nechápu kdo tomu může věřit

11 Deacon Frost Deacon Frost | 27. prosince 2006 v 21:10 | Reagovat

lidi..hustej příběh.... fakt... já si představuju upíry jako ve filmu Blade.... je jich mrtě , serou se všude...... musí to bejt fajn bejt upír , jen když na to nejste sám........ když je vás víc... no prostě jako v Blade

12 jana jana | E-mail | 30. ledna 2007 v 14:10 | Reagovat

Ahojky docela drsnej pribeh ale fakt by me zajimalo jestli je to pravda prijde mi ze je to docela dobre vymysleny ale nechme bejt:-)) jinak se tu mejte hezky

13 Laila Laila | 23. února 2007 v 20:16 | Reagovat

No, příběh je to fajn, ale kdyby na světě byli upíři, tak by za chvíli neměli co jíst, protože by byli všichni lidi dávno vysátý a nebo by byli sami upíři. Jinak příběh to je skvělý.

14 Akara Akara | 21. března 2007 v 15:49 | Reagovat

Laila: Úpíři opravdu existují;-) Jsem taky upír už od narození a tak v tom umím trochu chodit... Samozřejmě, že už nejsem tak zaostalí abychom po nocích vysávali krev mladých lidí;-) Máme přeci krevní banky, jedna malá taková společnost patří právě nám, upírům. Z lidí vysáváme krev pouze tehdy, když je chceme proměnit. K tomu je ale zapotřebí zkušenější upíry, kteří užý mají hodně za sebou, aby se proměna povedla. A navíc pro nás je to zakázané proměňovat lidi, prostě kdo se s tím darem nenarodí tak má smůlu... Zbyde mu jen doufat že v noci potká upíra, co rád porušuje zákon našeho společenství;-)

15 Dead on Arrival Dead on Arrival | E-mail | 22. března 2007 v 16:15 | Reagovat

super příběh...až mě mrazilo po zádech ;) fakt úžasný ... kldině bych byla upír ;)

16 Yani Yani | 17. dubna 2007 v 19:41 | Reagovat

pribeh je celekm zajimavy jako vse okolo tohoto tematu ja tomu vsak neverim a uplne se musim plavit na lidech co tomu veri nebo rikaji ze jsou upiri:D:DD:rika vam neco fikce?:D:Da zrejme i ti lide co to sem pisi se jen plavi:D

17 pomoz pomoz | 28. dubna 2007 v 9:47 | Reagovat

hele pro majitelku blogu: ty jsi upír sejdeme se a kousneš mě prosím já chci být upír taky nic bych nikdy nekecla prosím napiš mi na můj email: prokesova.lucie@email.cz díky moc

18 pomoz pomoz | 28. dubna 2007 v 9:48 | Reagovat

dám za to svůj život svoji krev

19 Pansulka Pansulka | Web | 17. září 2007 v 0:56 | Reagovat

Moc pěkné, mrkněte na moje stránky, věnuji se upírům delší dobu. Hodně obrázků zaručeno!

20 Ginevvra Ginevvra | E-mail | 17. září 2007 v 20:05 | Reagovat

Prosim vás vždyt upíři neexistují a už vůbec né hezký a ti co by se do vás zamilovali ste jak malí a žijete v pohádkách.Ginevvra@seznam.cz

21 natalii natalii | Web | 31. března 2008 v 17:54 | Reagovat

tak majitelko je to pravdivi nebo ne!!??

kdyz jo tak proc si jeste nic nenapsala!!???napis ja sem nato taky zvedava!

no ja tomu nevim...asi neverim,protoze,jak by si mohla chodit po internetu kdyz nemas kde bydlet!!!a kdyz ne tak napis co je stebou ted!!

22 Požitkář Požitkář | 14. května 2008 v 22:56 | Reagovat

Upíři sou...byli...a...budou...já nejsem čistej upír...vlastně ani nevim jestli bytosti noci existují....pokud ano tak z celého srdce doufám že ńějakého potkám a vysaju ho třebas celého protože sice nemám schopnosti ale krev je lahodná...je jako sekt s příchutí cínu a bolesti...chutná jako lahodná tekutina která má tisíce chutí...ale je těžko dosažitelná.....těžko přístupná a hlavně se těžko ovládá chuť bojovat proti pocitu neukojení.....................................pokud někdo má podobné problémi jako já ať se ozve...nemusíme tu tíhu nést sami a také bych se chtěl spojit....alespoň přez síť s majitelkou tohoto blogu..................................Gisac@centrum.cz

23 Blackie Blackie | Web | 28. října 2008 v 18:06 | Reagovat

Proboha, upíři co vás vysajou naexistují, a jestliže někteří upíři jsou, asi nepijou lidskou krev. Na co mají krevní banky? A krev se dá sehnat i jinak než vysátím člověka!

A mimochodem-ten příběh si podle mě vymyslela, ale ne že by lhala, ale prostě jako povídku a ne o sobě, prostě v 1. osobě.

Ale je to fakt hezká povídka-jenom ten konec je uspěchanej

24 Viiikii Viiikii | E-mail | 26. května 2009 v 14:30 | Reagovat

Ahoj prosim  napis mi na muj email.

25 Markéta Markéta | E-mail | Web | 1. října 2010 v 12:13 | Reagovat

si fakt dobrá v psaní povídek rozhodně piš dál máš talent si v sekci psaní pro12-18

26 Markéta Markéta | E-mail | Web | 1. října 2010 v 12:13 | Reagovat

let

27 Charlotte Charlotte | 1. prosince 2010 v 22:08 | Reagovat

Příběh je zkopírovaný...viděla jsem ho na pár dalších blogách.. ale to neva;)

28 Lussy Lussy | 28. října 2012 v 19:32 | Reagovat

Ja a moja kamoška máme všetky príznaky že sme asi upírky robili sme si všelijaké testy ale neviem či je to prvada nevie niekto nejaký test ktorý je naozaj pravdivý ... Alebo ako to môžme naozaj zistiť ??? :) naozaj chceme byť upírky ;) :) Ďakujem ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama