Hřbitov

Můj kec

28. září 2006 v 13:50
Já osobně teda hřbitovy moc v lásce nemám. Vždycky když přes něj musím jít mám neustálej pocit že mě tam někdo sleduje. Hřbitovem ale bohužel musím chodit docela často, protože na Vysočině kousek od něj máme chalupu (je to taková pěkná stařešinka). A bohužel v tý chatě není záchod takže v noci musíme chodit do asi 20 metrů vzdálený další chatky (:)) kde je koupelna,záchod a hromada mrtvejch i živejch pavouků!!!To fakt nemusim. Když už sem donucena tam jít sama (těch 20 metrů na strach hodně stačí) beru si s sebou maxi výkonou baterku (no co kdyby uprostřed cesty zhasla, tlustou a hoooodně těžkou bundu a jelení paroh pro štěstí (a na obranu,na upíra by to asi nestačilo ale možná by mi jednou mohl aspoň trochu prodloužit můj ubohej život) a samozřejmě rožnu všechna světla co můžu (po všech těch hororech co sem viděla je to pochopitelný). Ale nejhorší je ta tma tam za chatou a myšlenka že nějaká zbloudilá duše se za mnou přištrachá od hřbitova (tak 70 metrů) a pomstí se zrovna na mě za to, že sem ji kdysi dávno vyvolávala (pěkně blbej nápad) a neodvolala.
S kámoškou sem totiž jedný noci (za tmy) šla na hřbitov vyvolat nějakou dušičku. Měli sme hroooomadu svíček, ty sme dali na ten nejstarší hrob co sme našli a dali se do vyvolávání.Předtím sme se ale ještě ujistili jestli na hřbitově opravdu nikdo není ale v tu dobu už byli všichni doma u televize. Skoro nic sme neviděly ale když sme zapálily svíčky bylo to (samozřejmě) lepčí. Kámoška začala s předříkáváním. Už přesně nevím co říkala ale bylo to něco ve smyslu: "Jestli jsi tu,dej nám znamení!" Znamení měly být svíčky. My bysme všechny zhasly a jestli by duch skutečně byl mezi námi jedna by musela zůstat hořet. Začaly sme všechny svíčky sfoukávat a jedna skutečně nešla zhasnout i když sem na ni foukala jak sem mohla. Kamoška to zkusila se mnou ale taky jí to nešlo. To už sme se obě dost vyděsili a utíkaly honem pryč ze hřbitova ještě s hořící svíčkou v ruce. Samozřejmě nám nikdo tenhle zážitek nevěřil a všichni se nám smáli,jenže ohle se opravdu stalo a pořád s Janou (to je ta kamoška) doufáme že se nám po tomhle nic nestane.
P.S. když se tohle stallo bylo mi asi 11-12 let!

Hřbitovy...

16. července 2006 v 7:51
eu amo cemiterios...
zv
seu tumolo
Proč se ho bát... všichni tam jednou skončíme....
 
 

Reklama