Věřte nevěřte

Další animace

7. října 2006 v 0:04
Tahleta je jedna z těch uuuuupa prvních takže taky podle toho vypadá,hlavně to pozadí :)
Samota někdy umí být ničivá jak tornádo a smutná jako bouře....
Tak sama-tak opuštěná a tak krásná
On a ona-a přesto spolu nemohou být.....
I give you my heart, but....
Teda snad se vám budou líbit(už mě z toho bolí i hlava(i když to možná bude tím časem ve kterej tenhle článek smolim:)),ale já se prostě nemůžu zbavit dojmu že ty poslední tři sou všechny stejný. Nebo aspoň jaksi taksi hoooodně podobný....:)

Trest za nevěru

4. září 2006 v 15:07
Tenhle příběh chci vyprávět, protože už neunesu tu tíhu. Tíhu výčitky, která mě pronásleduje od té doby co jsem zradila. Byla jsem velmi mladá, a pořád jsem, jenže už se tak necítím. Ve svých krásných 17ti, jsem si hledala přítele, tak jako většina dívek mého věku. Nečinilo mi to nejmenší problém, spoustu lidí o mně říkalo, že jsem krásná....a já to o sobě věděla. Každého chlapce jsem hleděla jen využít, bez výčitek, prostě se jen tak pobavit. Když nad tím teď přemýšlím bylo jen otázkou času, kdy se mi to nevyplatí. On byl krásný, jeho úsměv přimpomínal řádku perliček,oči-jako hvězdy. To bylo poprvé co jsem ho viděla...ve snu. Já jsem se zamilovala do vidiny, která za mnou přicházela večer co večer. Už jsem nedokázala myslet na nic a na nikoho jiného. Začala jsem žít jiný život. Odstěhovala jsem se od rodičů, zavrhla všechny přátelé, kteří mi ještě byli ochotni pomoci. Neuvědomovala jsem si, že ztrácím sama sebe. Přes den jsem žebrala v metru, v noci bloumala po ulicích a on... mě pronásledoval na každém kroku. Dnes jsem byla šťastná, poprvé na mě promluvil. Zeptal se" Chceš se mnou být"? Neváhala jsem. " Ale nebude to zadarmo...Za jednu noc se mnou mi musíš dát modř svých očí. Nyní mám tedy oči šedivé , bez lesku a světla. Byl se mnou, ale necítila jsem jeho tělo, teplo ani dech. Přesto jsem šťastná. Tentokrát jsem mu musela dát své vlasy. Už mi nikdy nenarostou. Přesto jsem šťastná. Ptala jsem se PROČ? Proč je se mnou, zač mu platím svou daň. Řekl mi jen : "Vzpomeň si"!! tak tedy vzpomínám, ale nepřicházím na nic....snad později. Toto setkání mi přinese vysvětlení, cítím to.... Dostavil se...vím to, protože mě ovanul chlad. Co mě čeká? Za jeho příchod platím tvrdě, už vím kdo to je. A co je nejhorší probudil mé svědomí.Na kterém leží velký, temný stín..stín smrti. Bylo krásné odpoledne, já to vidím jako dnes. Seděla jsem v parku a sledovala nesmělého chlapce. Bavilo mě jak sbírá odvahu k tomu, aby mě mohl oslovit. A rozhodla jsem se pro krátký, malý, bezvýznamný románek. Věnovala jsem mu dvě schůzky a pak ho odpinkla jako berušku, když mi přistane na prstě. Ale on se nevzdával, chodil za mnou každý den. Zpočátku jsem se smála, pak nadávala...pak zradila. Naschvál jsem kývla jinému chlapci. A on (berušáček)..se už neozval, měla jsem klid. Ztratil se, odjel, vypařil se..?Bylo mi to jedno. Jenže on se zabil...kvůli mně, mé zradě, mé necitelnosti. Miluji ho až nyní, kdy mě trestá, kdy se stal vidinou, která se mě rozhodla zničit. Postupně přicházím o všechno. Nevím, zda mi někdy odpustí nebo mě uvrhne do úplné zkázy. S city ostatních lidí si člověk prostě pohrávat nemá, teď už to vím, ale není pozdě? Je mi ještě vůbec pomoci???

Holčička s pejskem

31. srpna 2006 v 18:39
Chtěla bych bejt jí!
Pribeh vypraví o jedne male holcice, která mela svého nejlepsiho pritele. Sveho pejska. Žila se svými rodici na konci města. Jeji rodice byli často zvani na vecirky a aby se sama doma nebala hlidal ji jeji pes, vzdy spal u jeji postele. Jednou když jeji rodice vyrazeli zase na jeden z vecirku byla zrovna bourka. Mala divenka se ale nebala protože mela u sebe svého pritele. Když se v noci probudila slysela z koupelny kapani, protože se toho lekla podala ruku svymu psovi a ten ji olizl a byla klidnejsi, protože vedela ze je stále sni.
Asi po hodine ji opet zbudila, slabe tekouci voda,ale nevenovala tomu moc velkou pozornost, protože si myslela ze to jen tece kohoutek. Uz ze zvyku podala ruku svemu pejskovi a ten ji olizl.
Odbila pulnoct když se probudila po trerti. Tentoktrat uz voda tekla primo proudem. To ji uz nedalo a sebrala veskrou svou odavahu a sla se do koupelny podivat. Dvere otvirala pomalu, jak byla vydesena ale to co před sebou uvidela ji pronasledovalo v snech cele detstvi. Kapani, které ji budilo nespusobila voda odkapavajici z kohoutku, ale krev. Krev jejiho nejlepsiho pritele, který vysel z podriznutym hrdlem za ocas. Ztrata nejlepsiho pritele a šok který utrpela zpusobilo docasnou ztratu reci, vzdyt ji bylo pouhych sedm

Tři bílé prsty

22. července 2006 v 7:31
Jednou na lyžáku když sme byli se školou sme si večer povídali strašidelné příběhy. A tady ten mi nejvíc utkěv paměti. (jinak těch strašidelnejch příběhů bude z lyžáků víc). Kamarádka vyprávěla že odjela z rodiči ke známejm na návštěvu a její ségra zůstala doma. Pozvala si domů kamarády. Když byli unavení tak šli spát. Když usínali tak najednou slyší jak někdy rychle hejbe s dveřmi. všichni vylezli vem a viděli hýbající se dveře ale nikdo s nimi nehýbal. A najednou vidí tři bílí prsty jak sjíždí po skleněných dveřích.... Byl to pro ně šok... Další den našli rodiče svoje dítě a její kamarády natlačený na pohovce . Jejich obličej byl uplně bílí. Vyprávěli to rodičům. A ty čáry od těch bílích prstů tam sou dodnes!!!! Tento příběh je skutečný!!! a to myslím vážně!

Stíny noci

21. července 2006 v 20:07
Naposledy ještě obešel hlídaný objekt a radostně vykročil ke strážní budce, kde už čekal jeho kolega, s nímž si měl vyměnit službu. Vše proběhlo hladce, prohodili spolu pár vět a on radostně vykročil k domovu. Podíval se na hodinky, bylo přesně 23:48 a on předpokládal, že v 0:30 už bude v posteli u své ženy vítat spánek.
... Pomalu, ale jistě poklidným krokem se blížil k domovu, už zbýval asi jeden kilometr. Zpozoroval, že celá jeho ulice a ulice jí nejbližší jsou zahaleny temnotou. Nesvítilo pouliční osvětlení, ani okna přilehlých domů. Pomyslel si cosi o neschopnosti elektrárny a v klidu vykročil do tmy.
... Vyšel měsíc a jeho mdlé světlo mu částečně osvětlilo cestu. Jeho dobrá nálada stále stoupala, hlavně proto že domů mu už zbýval slabý půlkilometr. Zabočil do temné uličky vedoucí přímo k jeho domovu. Ulička byla lemována garážemi na konci nich začínaly osaměle trčící topoly. Došel ke konci garáží, udělal pár kroků, když v tom ho zamrazilo. Před zraky se mu udál podivný výraz, jež mu málem vyrazil dech. Měsíc osvětloval cestu z levé strany na níž vrhaly své stíny stromy. Mezi prvními dvěma stíny se však zobrazovalo cosi, co tam nepatřilo. Zobrazoval se tam stín nějaké postavy. Co ale bylo divné, že mezi stromy, kde měla ona postava vrhající stín stát nebylo nic, zhola nic.
... Po zádech mu přeběhl mráz a pocítil podivný pocit, pocit ukrutného strachu, když se před ním začaly objevovat stíny další. Domů mu zbývalo jen pár kroků, ale v tuto chvíli to pro něj bylo více, než dost. Byl paralyzován strachem. S vyděšeným pohledem sledoval před sebou hrůzné divadlo, když se všechny stíny začaly zhmotňovat do temných postav jež lemoval slabý mlžný opar, který vydával mdlé bílé světlo. Chtěl utéci...nemohl...jako přikován musel očekávat, co se bude dít. Zakřičel, když viděl že postavy se začaly k němu přibližovat. Jejich oči rudě žhnuly a neustále ho sledovaly. Křičel stále více, dokud ho nepřerušila slova první postavy, která měla u pasu meč. "Máš to marné, stejně tě nikdo neslyší..."
... " Kdo, kdo jste..." vykoktal ze sebe, když postavy kolem něj uzavřely kruh. Ta s mečem stála přímo proti němu. "Jsme stíny noci, jsme duchové zavražděných, kteří nenajdou klidu, dokud nepomstí svou smrt, to ty jsi náš vrah" Zašeptala postava, její hlas zněl ve větru, který se náhle zvedl smutně. "...Ale já..." vykoktal zase. "Ne teď, ne v tomto životě." Přerušila ho opět šeptající hlas, který zněl stále slaběji.
... Vítr zesílil a on cítil jeho tlak na svých tvářích. Zablesklo se... Mohutné světlo blesku ozářilo čepel meče nezadržitelně blížící se k jeho krku.............
druhý den...
"... soudní pitva neprokázala cizí násilné zavinění ani usmrcení jedem" Sdělil moderátor místního radia posluchačům do éteru, pustil hudbu a otočil se na svou kolegyni... "slyšela jsi, že ten člověk, co ho našli dnes ráno měl úplně bílé vlasy i obočí?......jeho vytřeštěné oči ani prý nešly zatlačit...on snad zemřel strachem... ... ... ... ... ...

Zjevil se,až když jsem byla sama...

16. července 2006 v 19:27
Byl deštivý večer, když ke mně přiběhli kamarádky Petra a Verča. Chtěly sme se dívat na video,ale nestálo za nic. Umíraly jsme nudou, když Petra dostala nápad: "Co kdybychom zkusily vyvolávat duchy! Už jsem to dělala jednou na táboře. Vyvolali jsme ducha Boženy Němcový, to byla fakt síla!" "Duchářský historky mi vždycky připadaly směšný," řekla jsem. Proto jsem do toho šla s lehkým srdcem. Petra poprosila o malý talířek. Na ten nakreslila červeným fixem šipku. Potom na velký list papíru nakrelila kruh postavila talířek. Posadily jsme se, vzali sme se za ruce a vytvořily kruh. Slzela sem smíchy, když Petra s kamennou tváří předříkávala: "ZVU ZE ZÁHROBÍ DUŠE TĚCH, KTEŘÍ SPÍ VĚČNÝM SPÁNKEM! PŘISTUPTE A PROZRAĎTE NÁM SVÉ JMÉNO!" "To jsem teda nevěděla, že seš takováhle čarodějnice," komentovala jsem Petřiny řeči. Jenže v tý chvíli se talířek začal otáčet!
Seděla jsem na zemi a dívala se na talíř jako zhypnotizovaná. Šipka se postupně zastavila na dvou písmenech: M a K...Na zádech mi naskočila husí kůže. Nemohla jsem tomu věřit. "Duch tvrdí, že začáteční písmena jeho jména jsou M. a K." řekla Petra "Znáte někoho takovýho?" "Děáš si srandu,Petro," namítla Verča "takovejch lidí je..." "Jenže já jednoho mrtvýho znám" zašeptala jsem. "Byl to bratr mý mamky, jmenoval se Martin Kacl Utopil se, když mu bylopatnáct...." Holky zpanikařily. Verča se rozbrečela.Petra se přiznala že tu historku o duchu Boženy Němcový jen slyšela. I když venku strašně lilo a já holky přemlouvala, aby mě nenechávali doma samotnou,obě se za chvíli sbalily,že už musí jít. Vyběhli ven, i když neměli deštník. Bylo asi osm večer.
Moji rodiče byli na návštěvě a měli se vrátit pozdě. Chtěla jsem jim zavolat, ale styděla jsem se jim říct, že se bojím sama doma. Svůj pokoj sem zamkla,a schovala se v ložnici rodičů. Pustila jsem televizi a pokoušela se soustředit na film.Najednou jsem zaslechla divný zvuky, který vycházeli z mýho pokoje....Jako by tam někdo chodil! Zdálo se mi, že slyším, jak vrže podlaha. Srdce jsem měla až v krku. Hlavou se mi honila jediná myšlenka: UTEČ PRYČ!!!Ale moje tělo bylo jako ochromený. Nemohla jsem se zvednout z křesla. Jenom jsem se modlila, aby to, co bylo ve vedlejším pokoji, zmizelo.
Ale to nejhorší mělo teprve přijít! Najednou v pokoji ve kterém jsem byla, se zničeho nic ve větru otevřelo okno...Vyskočila jsem prudce z křesla,abych okno zavřela,a v tu chvíli jsem HO uviděla... Nedokážu to popsat. Zdálo se mi, že ve tmě za oknem vidím šedou postavu. Můžu odpřísáhnout, že se nedotýkala země, vznášela se...Začala sem křičet. Měla jsem pocit, že strachy umřu. Naštěstí se v šeru objevila světla přijíždějícího auta. Rodiče se vraceli! Teprve po dlouhý chvíli jsem jim dokázala říct co se tady stalo. "Ty mi tvrdíš, že se tady objevil duch mého bratra, aby tě vystrašil??" ptala se mamka s vážnou tváří. "No, víš není dobré zahrávat si s něčím, co nedokážeš udržet pod kontrolou. Možná že ti přišel dát ponaučení. To je mu podobný." Vešli jsme s mámou do mýho pokoje . Na podlaze leželo album se starými fotkami. Ze starého, zažloutlého obrázku se na nás usmíval mámin dávno mrtvý bratr Martin.

Záznam bez poskvrnky

16. července 2006 v 18:48
Zdroj: Televize- pořad Věřte nevěřte
Vic Elmen byl již 15 let dobrým strážníkem a byl na to náležitě hrdý . Do věznice mu poslali nováčka . Vic mu vysvětlil jak a čím zrušit alarm a daroval mu klíč právě pro zrušení funkčnosti alarmu . Nováček měl svou první hlídku a Vic u vrátnice pil kávu a četl. Byl nejen skvělý strážník,ale také vášnivý čtenář a spisovatel. Náhle ucítil vzadu na krku kovovou věc . Ze zadu na něj kdosi mířil pistolí . Ze tmy vyšel druhý muž a byl to.....učedník!!Ten hloupý nováček!!!Krutým smíchem se uchechtl a hned jak Vica jeho pomocník svázal,rozutekli se oba ukrást Vicovy spisy . Ten se nejdříve snažil silou povolit lano,kterým byl svázán,ale nakonec to vzdal. Velice se rozčílil,zbrunátněl v obličeji,zatnul zuby a pak se nestačil divit co se to děje. V místnosti kde zloději kradli spisy praskla žárovka. Mávli nad tím rukou a kradli dále. Vic však vlastní vůlí prskl další a další a další. Zloduši už z toho měli trochu strach a tak si jen řekni: "No,co máme toho dost...můžeme už jít!". Svižným krokem mizeli z věznice,ale sotva se pohli,praskla nad nimi žárovka. Jiskry z žárovek sršely čím dál více. za chvíli popálily zloděje tak,že oba padli do bezvědomí. Napůl hrůzou a napůl bolestí. potom si zloděje odvedla policie a Vicovy spisy byly zase v bezpečí.
Co myslíte,stal se tento příběh? ANO,STAL,alespoň podle televize.

Stodola

16. července 2006 v 8:42
Tento příběh se údajně odehrál na podzim v malém německém městečku krátce po skončení druhé světové války. Událost, která se tu stala, ji přisuzována krutému německému poručíkovi. Jmenoval se Hagen a jeho chování se podobalo římskému vládci Nerovi. Když se to stalo, Hagen byl už dávno po smrti.
Chlapec a dívka, říkejme jim Richard a Kateřina, se sešli na domluveném místě pod lampou na rohu hlavní třídy o deváté hodině večerní. V domnění, že společně prožijí krásný večer. Ruku v ruce kráčeli šerou hrubě dlážděnou ulicí. Vlasy jim cuchal chladivý podzimní vánek. Sem tam se ulicí mihly zlověstné stíny žebráků a bezdomovců a přes silnici přeběhla hladová polomrtvá krysa.
Když měli obytnou část města za zády, vydali se prašnou polní cestou do staré opuštěné skoro rozpadlé stodoly. Najednou je cestou k barabizně k smrti vyděsily zapadlé žlutozelené svítící oči vyzáblé zaběhnuté černé kočky.
Když dorazili ke stodole, u vrat se houpala zrezavělá ještě hořící petrolejové lampa.
"Já se bojím, pojďme pryč!" řekla Kateřina svému společníkovi.Richard na její žádost nedbal, vzal lampu a začal otvírat vrata. Ticho podzimní noci rozřízl hlas úpějících léta nemazaných pantů. Oba strachy uskočili. Chvíli nehnutě stáli, než se odvážili vejít dovnitř. Ve stodole usedli na seno a zamilovaně si povídali. Po chvíli dívka řekla, že si potřebuje odskočit, ať na ni počká. Vyšla za stodoly. Byla pryč pár vteřin, když se ozval pronikavý nervy drásající dívčí jekot. V tom okamžiku Richardovi stuhla krev v žilách. Když se vzpamatoval z šoku, vyběhl ze stodoly jako opařený a hledal svou dívku. Třesoucím se hlasem volal její jméno, ale nikdo se neozýval. Zmateně pobíhal kolem stodoly a hledal svou milou. Za rohem narazil na krvavou stopu a ta ho zavedla k hromádce ještě horkého popela. Na ní ležely ohořelé zbytky kostry a na nich lebka, na které byl vyryt hákový kříž. Byla to lebka mladé dívky. Jak to hrůzostrašné zátiší Richard spatřil, složil se jako domeček z karet. Při tom upustil lucernu, která dokonala dílo zkázy.
Ráno zemědělci, jdoucí robotovat na svá pole, uviděli místo stodoly hromadu ohořelých sutin a nedaleko ohněm poznamenané zbytky chlapcova těla. Tělo Kateřiny ani její pozůstatky se nikdy nenašly.
 
 

Reklama